V kategorii Kartcross už sedm let závodí věčně usměvavý Zdenda Havlát, který má k motoristickému sportu úplně jiný přístup než ostatní. Jeho první kontakt s autokrosem proběhl na podzim roku 2016. „Zúčastnil jsem se na humpolecké trati Kosice Cupu s kartem Michala Pihávka, který tehdy osedlal prvního karta nové evoluce. Po tomto závodě by mě určitě ani ve snu nenapadlo, že se budu účastnit všech následujících sezon. Závod jsem pojímal jako jednorázovou možnost zažít na vlastní kůži, jaké to je z pohledu jezdce. Když na to zavzpomínám, tak hned po závodě jsem určitě nebyl přesvědčen o tom, že bych se mezi těmi divočáky chtěl ještě někdy motat. Pro tento druh sportu je třeba mít dravost, bojovnost a hlavně snížený pud sebezáchovy. Ani jedna z těchto vlastností se v mé povaze nevyskytuje,“ vzpomíná na své začátky pelhřimovský pilot.
Co se tedy stalo, že tě od roku 2017 pravidelně vídáme v MASCOM Cupu?
„Jedna věc byly pocity po závodě a druhá věc ta závislost, která stihla za ten jeden závodní den vzniknout. Držel jsem se stále závěru, že to není pro mě až do doby, kdy Michal koupil dalšího karta a nabídnul mi jeho půjčení za podmínek, které nešlo odmítnout. Respektive, když mi to řekl, nejdříve jsem odmítnul. Probdělá noc, kdy se převalujete z boku na bok a místo spaní to ve vás hlodá, však nakonec rozhodla a nabídku jsem přijal. A protože Michalovou prioritou byla republika a pro mě mělo smysl jezdit na závody s ním, naskočil jsem rovnou do republiky. Prvním republikovým závodem pro mě byl autokros v Sedlčanech. Nalepil jsem na zástěrku zajíce a začal se psát můj nečekaně dlouhý autokrosový příběh.“
Jaké máš po těch sedmi letech v autokrosu poznatky, pocity a jak hodnotíš své jezdecké schopnosti
„Především jsem pochopil, že autokros není jen o tom sednout do karta a odjet si to, ale je to i o spoustě času, který zaberou přípravy. O napětí, nervech, horku, bahnu, prachu, potu, riziku, zklamání i štěstí. Ale především to je o setkávání skvělých lidí, kteří se večer v depu sejdou a u sklenky něčeho dobrého proberou vše možné. Co se týká mých jezdeckých schopností, tak tam ta zkušenost je znát, ale že bych se nějak zásadně zrychlil, to určitě ne. Můj pud sebezáchovy je opravdu hoděn nízko a tam, kde jiní ještě jedou naplno, já už dávno brzdím. Důležité je, že už si nemusím hlídat zrcátka, jestli nemám za zadkem ty nejrychlejší a nemusím jim uhýbat, když mě berou o kolo. Ta doba už je opravdu dávno pryč :-). Mým cílem vždy bylo užít si každý jednotlivý závod. Do prvních závodů jsem nastupoval bez jakýchkoliv ambicí. Říkal jsem si, že se přece nemůžu zkoušet honit s klukama, kteří mají za sebou několik plných sezon. No a na konci sezony 2018 bylo jasné, že mě žádné pokroky nečekají. Stalo se takovým evergreenem, že poslední místo v závodě je Zdendovo a na to se mu nesahá. Tím neříkám, že to těm předposledním dávám zadarmo.“
V říjnu jsi na Facebooku zveřejnil příspěvek, že končíš kartcrossovou kariéru. Proč padlo toto rozhodnutí a je definitivní?
„Myslím, že těch sezon na běžného účastníka MASCOM Cupu je dost. Poprvé jsem chtěl končit už na konci své první plné sezony 2018. Ohlasy lidí, kteří mě na závodech poznali, však byly tak silné, že jsem své rozhodnutí přehodnotil a do sezony 2019 jsem už nastoupil jen s cílem si vždy závody užít bez ohledu na umístění a nic nerozbít. Letos jsem už ale cítil, že té radosti, co mi to dává proti tomu, co vše je třeba připravit na každé závody, kdy jsem si vše připravoval sám, je čím dál méně a proto přišlo rozhodnutí, že je opravdu čas tento koníček ukončit. Dnes mohu s klidem říct, že by to byla určitě škoda, kdybych to zapíchnul už tenkrát. Myslím, že jsem nějakou stopu v tomto sportu zanechal a přál bych si, až širší autokrosová veřejnost, která mě zná, bude jednou vyprávět svým vnukům, jak to tenkrát v autokrosu chodilo a budou jmenovat ta velká současná jména ze všech kategorií, aby se jim na konci jejich výčtu objevil úsměv na tváří a řekli: „ A pak tam byl taky Zdenda a ten to měl úplně jinak….“
Na co budeš za tu dobu vzpomínat nejvíce?
„Těch vzpomínek za tu dobu vzniklo strašně moc. Určitě budu rád vzpomínat na všechny lidi, kteří se kolem autokrosu motali. Na nezapomenutelnou rodinnou atmosféru v kartcrossové části depa, kdy si týmy soupeřů dokázaly vždy pomoci, a po večerech se sešly pod stany a popili. Na rozzářené obličeje dětí a rodičů, když jsem jim nabídnul, že si mohou do karta sednout, stejně tak na radost mých synů, kteří se mnou jezdili na představení jezdců a užívali si tu atmosféru davů u trati, kdy je jedno jestli jezdíte první nebo poslední. Určitě budu vzpomínat na to, na co vše se dá zapomenout. Do předstartovního už jsem dokázal přijet bez brýlí, bez límce, bez rukavic i bez správných bot. Zde se většinou ukázala rychlost mechanika, který mě doprovází na start. To byl většinou můj syn Zdenda, takže ten to zvládal doběhnout v klidu i v Pace, kde to bylo do depa nejdál. Jednou se mi podařilo zapomenout dát do kartu transpondér. Po tréninku za mnou přišel sportovní komisař a ptá se mě: „Kde máte transpondér?“ Po chvíli ticha zaznělo, že asi v pracovních kalhotech :-). Když jsem své časy viděl standardně na konci startovního pole, vůbec mi nepřišlo divný, že ho tam nemám.“
Podle popisu to vypadá, že budeš vzpomínat jen na depo?
„To určitě ne, ty vzpomínky jsou samozřejmě i z trati. Ať už ty méně přijemné jako jsou kotrmelce, uražená kola, zvířený prach do kterého když jste najeli, absolutně jste netušili, kde jste a bahenní peklo, zároveň i na ty hezké jako jsou souboje se soupeři, postupy do finále a průjezdy pod šachovnicovou vlajkou s někým za zády.“
Který výsledek je pro tebe nejcennější?
„Ono jich je víc. Asi na úplném vrcholu mám ocenění od Romana Kalvody – tvůrce českého Kartcrossu. Když bylo v roce 2019 desetileté výročí Kartcrossu, dostal jsem na slavnostním vyhlášení cenu, která nikdy nebyla udělena a to za můj jedinečný přístup k závodům. Měl jsem z ní radost, protože nemusíte jezdit vepředu a při tom můžete mít pocit vítěze. Další nezapomenutelný výsledek přišel v 2020, kdy jsem se místo republikového závodu v Sosnové zůčastnil Radeč Cupu na domácí humpolecké trati. Zde se mi podařilo dojet třetí a měl jsem tak možnost vyzkoušet si jaké to je vystoupat s klukama na stupně vítězů. To se mi nakonec v těch čtyřech závodech, ve kterých jsem v Radeč Cupu vždy v Humpolci jel, podařilo ještě dvakrát. Celkem mám tedy v Radeč Cupu dvě třetí a jedno druhé místo. Zde je vidět, jaký je rozdíl mezi jezdci v republice a v Radeč Cupu. Tím nijak nesnižuji jezdce v Radeč Cupu. To nasazení je vždy stejné bez ohledu na druh závodu a uznání si zaslouží všichni jezdci, kteří se na start postaví. I přes úspěchy v Radeč Cupu jsem vždy radši jezdil republiku, kde jsem byl na posledních příčkách, ale prostě jsem tam patřil.“
Jak se podle tebe za těch sedm let kartcross změnil?
„Myslím si, že zásadně. V mých začátcích jsem bral MASCOM Cup jako kategorii, kde se nějaký „taťka“ rozhodne, že si splní sen a zazávodí si. Tato kategorie je perfektní v tom, že všichni jezdci mají úplně stejnou techniku a proto nerozhodují o výkonu peníze, ale především ruce a hlava. Vítězem se tak mohl stát prakticky kdokoliv. Postupně ale do této kategorie přišli jezdci z RacerBuggy, závodící od pěti let. Mají tedy obrovské zkušenosti, minimální pud sebezáchovy, oproti „taťkům“ menší hmotnost, a když si na karta zvyknou, mají neskutečnou rychlost. „Taťkové“ dnes stále mají možnost závodit, ale umístění na stupních vítězů už je většinou věcí velkého štěstí a náhody. I tak tam jsou stále jezdci jako Michal Pihávek nebo Honza Roubíček, kteří je dokážou potrápit. Z diváckého pohledu je ale dnešní obsazení ku prospěchu, protože ty souboje na trati, co dokážou mezi sebou mít, jsou neskutečné.“
Budeš Kartcross sledovat i nadále?
„Určitě budu. Jak od počítače, tak se rád s klukama zajdu podívat na závody osobně. Dva roky zpět jsem se byl podívat jen jako divák na sedlčanský závod a když jsem přišel do depa, měl jsem pocit, že tam najednou nepatřím a cítil jsem se tam hrozně. Letos jsem si na Sekání mistrů v Humpolci vyzkoušel roli diváka opět a ty pocity, ze kterých jsem měl strach, se už nedostavily. To znamená, že už ten čas skončit opravdu přišel. Tím neříkám, že mi to nebude chybět, to bych lhal. V roli diváka jsem si však uvědomil ještě jednu důležitou věc. Není vítěz ten, který projede pod šachovnicovou vlajkou jako první, ale každý, kdo má možnost se v závodním stroji postavit na start.“
Co by si chtěl říct závěrem?
„Zakončit samozřejmě musím poděkováním. Těch sedm sezon bych neměl možnost zažít hlavně bez tří lidí. Poděkování patří Michalovi Pihávkovi, který mi dal možnost vozit se za podmínek, které jsou snem každého jezdce. Mojí manželce, která mi tu zábavu tolerovala a Romanovi Kalvodovi, který kategorii Kartcross v České republice přivedl k životu a dal tak možnost zažít plnohodnotné nezapomenutelné závodění všem.“
Vlastimil Resl
www.autokrosar.cz
