Autokrosové závodění a jeho zákulisí

Komisaři se dělí na tři skupiny: první, co do počtu nejpočetnější, jsou traťoví komisaři. Diváci je mohou spatřit na označených stanovištích podél tratě. Na každém stanovišti musí být nejméně dva plus hasič s vybavením. Počet stanovišť se na každé trati liší. Záleží na počtu horizontů a zatáček. Traťoví komisaři musí na sebe z každého stanoviště vidět a na trati nesmí být ani centimetr dráhy, který by nebyl komisaři viděn. „Traťáci“ mají mnoho úkolů a je to velmi zodpovědná funkce náročná na postřeh, protože ovlivňují bezpečnost závodníků a fair play průběh závodu. Na stanovišti vždy jeden traťák kouká do protisměru po autech blížících se k nim a druhý kouká po směru jízdy. Je to tak proto, že první hlídá bezpečnost stanoviště, kdyby náhodou některý pilot ztratil z jakékoliv příčiny kontrolu nad vozem. Jeho úkolem pak je v setině vteřiny varovat ostatní na stanovišti před blížícím se nebezpečím, případně je strhnout k zemi. Ten druhý má za úkol sledovat buginy od svého stanoviště až k tomu dalšímu a podle potřeby upozornit jezdce na nebezpečí vlajkami. V zásadě se nejčastěji používají pouze čtyři barvy vlajek. Diváci mohou mnohdy vidět vlajku, nebo vlajky žluté barvy. Ta říká jezdcům, že na trati je nějaká překážka. (odstavený či havarovaný vůz, utržené kolo, nebo předmět, který by mohl ohrozit bezpečnost) Od místa vyvěšení žluté vlajky až k překážce se nesmí předjíždět a to také musí traťáci sledovat a případné porušení okamžitě hlásit komisařům sportovním. Bílá vlajka znamená pomalu jedoucí vozidlo na dráze. (porouchaný závodní speciál, sanitka) Modrá vlajka upozorňuje závodníka jedoucího pomaleji, že se k němu zezadu řítí jezdci bojující o přední pozice a tento pomalý jezdec by měl na základě vyvěšení modré vlajky umožnit rychlejším jezdcům bezpečné předjetí. Poslední vlajka, se kterou traťoví komisaři pracují, je červená. Ta znamená předčasné ukončení rozjížďky (předčasný start, neprůjezdná trať, těžká havárie vyžadující bezprostřední vyproštění jezdce a nebo sanitku či hasiče).Traťáci musí být před každým závodem důkladně proškolení vedoucím tratě a nebo jiným pověřeným pracovníkem. Při nehodě se nesmí účastnit vyprošťování jezdce, ale musí zabezpečit bezpečný průjezd zbývajících jezdců okolo nehody. Někdy je vidět traťáky, jak jeden mává vlajkami upozorňujícími na nebezpečí a druhý ukazuje pilotům, kudy se dá překážka objet. To bývá v místech, kam jezdci sami nevidí.(zatáčka, horizont) A na konec musí hlídat jezdce, zda v jejich úseku závodí podle pravidel. Jakmile dojde ke střetu dvou a nebo více vozů, musí si zapamatovat, případně zapsat či zakreslit, jakým způsobem k nehodě došlo a jestli nebyla způsobena schválně z taktických důvodů. Na vyžádání sportovních komisařů se musí traťový komisař dostavit na zasedání, kde musí objektivně vypovědět, zda a jak k přestupku došlo. Jak vidíte, je to velmi náročná funkce a smekám před lidmi, kteří toto umění s přehledem ovládají. Bohužel jich není mnoho.

Druhou skupinou jsou komisaři techničtí. To jsou již profesionálové, kteří musí mít praxi zaměřenou na automobily a maturitní zkoušku. Sami pak ještě musí skládat další zkoušku z technických předpisů závodních vozů a musí vlastnit licenci vydanou Federací automobilového sportu. Ta pak deleguje jednotlivé komisaře na určité sportovní podniky. Sezóna pro ně začíná testováním závodních speciálů (a to nejen autokrosových). V den technických přejímek (stejně jako při testování) musí kontrolovat bezpodmínečné dodržení technických předpisů, zejména bezpečnostních prvků a homologací. Dále měří hluk motoru a často probíhá i vážení vozu. Mají také na starosti kontrolu vybavení jezdce, který musí komisařům předložit nehořlavé spodní prádlo, boty, helmu a kombinézu a ještě předpisové rukavice. Někdy také měří objem motoru a nebo odebírají vzorky paliva. Technici jsou povinni na základě protestu jezdce (proti nedodržení technických předpisů u soupeře) ověřit, zda byl protest oprávněný nebo ne. Při evropských závodech se velmi často stává, že si komisaři stáhnou některé jezdce na kontrolu ihned po dojetí rozjížďky nebo tréninku. Sám jsem jednou zažil, že mechanici museli rozebrat kvůli kontrole motor.

Třetí, co do počtu komisařů, jsou komisaři sportovní. Ti jsou nejvyšší instancí pro sportovní stránku každého závodu. Pečlivě sledují chování jezdců na trati i mimo ní, aby vše bylo pokud možno v duchu fair play. Při protestu jezdce proti nesportovnímu chování soupeře si v nejistých situacích zvou ke konzultacím komisaře traťové, a na základě jejich výpovědí se pak rozhodují a vynášejí verdikty. Dále pak ještě hodnotí organizaci závodu.

Nejsou vidět, diváci jen tuší jejich existenci a přitom jsou velmi důležitým kolečkem ve stroji zvaném autokros. Bez práce časoměřičů by se dnešní závody nemohly ani jet. Startovní pole je nesmírně vyrovnané a mnohdy rozhodují i setiny vteřiny o pořadí v závodě, a nebo o postavení na startu. Časoměřiči jsou lidé, kteří v sezóně takřka neznají volný víkend a musí znát dokonale svou práci. Zde neexistuje žádné promiň. Všechno musí být precizní. Autokrosové časy měří skupina Chronorace Sedlčany po celé naší republice, v Německu, Slovensku a Maďarsku. Skoro každý víkend musí přestěhovat do časoměřičské věže desítky kil nejrůznějšího materiálu. Počítače, monitory, faxy, kopírky, tiskárny, papíry, fotobuňky, desítky metrů kabelů a já nevím co ještě. A musí pracovat velmi rychle. Pomocí spojek posílají výsledky každé rundy a rozpis postavení na startu do parkoviště závodních strojů. Komentátorovi, aby mohl co nejaktuálněji informovat diváky o dění na závodišti. Startmaršálovi, který si podle výsledků staví vozy na startovním roštu. Do tiskového střediska, kde na podkladě výsledků vznikají kompletní výsledkové složky pro jednotlivé závodní týmy, autokluby a novináře. Dále se posílají do ředitelství závodu, aby byly k dispozici vedení a sportovním komisařům. Časoměřiči mají dosahované časy pojištěny dvojím způsobem. Ten první a hlavní spočívá v montáži respondérů do závodního vozu. Je to malá krabička, která vysílá určitý signál a každá jiný. Jsou očíslované a časoměřiči si poznačí, který jezdec má jaké číslo. Podle toho si pak do počítače napíší jméno toho kterého jezdce. Pod tratí v cílové rovince je natažená smyčka z kabelu a když tato smyčka zachytí signál z vozu, vyšle ho do počítače časomíry. Tam se potom zobrazí přesný čas konkrétního jezdce v každém kole, celkový čas v rozjížďce a počet ujetých kol. Tímto způsobem se hodně předchází sporným rozhodnutím o pořadí v cíli a ujetých kolech. Celý tento systém si časoměřiči ještě jistí fotobuňkou na cílové čáře. To je ten druhý způsob. Dále se starají o online výsledky na internetové síti v průběhu závodu a po závodě, kde na stránkách www.chronorace.cz se dají najít všechny výsledky autokrosových závodů a to i evropských, včetně celkových výsledků jednotlivých mistrovství i s bodovým ohodnocením.

Je to parta spolehlivých lidí v zákulisí autokrosu, o které se divácká veřejnost téměř nedozví, ale bez časoměřičů by se žádný závod neobešel. Jsou takřka neviditelní, ale nepostradatelní.

Tato funkce je nesmírně zodpovědná a náročná. Práce šéfa tratě začíná již mnoho dní před vlastním závodem. Musí si vybrat spolehlivé lidi na pozice traťových komisařů (těch je velký nedostatek) a musí si je důkladně připravit a proškolit. Dále se musí, také ještě pár dní před závodem, postarat o úpravu tratě (srovnání, uválcování popř.nakropení). Během závodu je vedoucí tratě vysílačkou v kontaktu s traťovými komisaři, kteří mu hlásí zda potřebují do svého úseku poslat odtah, hasiče či sanitku. Také mu hlásí jestli je trať prázdná. Po bleskovém vyhodnocení všech faktů uzavře vedoucí tratě přechody přes závodní trať a dá povel startmaršálovi, že může zahájit startovní proces. Při přestávkách naopak dává povel k otevření přechodů pro diváky, aby měli možnost sledovat jiný úsek dráhy. Při závodě se také samozřejmě stará o úpravu povrchu tratě. Z tohoto výčtu povinností si jistě uděláte obrázek o tom, že tato funkce vyžaduje ohromný cit pro koordinaci a rychlé rozhodování. Musí to být naprosto spolehlivý a precizně pracující člověk. Jediné chybné rozhodnutí a jde o životy jezdců či diváků.

Dalším kolečkem ve stroji nazývaném autokros jsou pořadatelé. Tito lidé zajišťují skoro vše, co souvisí s organizací závodu. V první řadě zajišťují přechody pro diváky, aby přecházení závodní dráhy bylo bezpečné. Na pokyn vedoucího tratě označené přechody otvírají a nebo zavírají a hlavně hlídají, aby některý z diváků se nesnažil přeběhnout trať v průběhu závodu. V tomto směru musí být nekompromisní. Najdou se totiž i diváci ovlivnění třeba alkoholem a to je potom hodně blízko k maléru. Dále musí pořadatelé hlídat prostory, kam je divákům zakázaný vstup. Jedná se totiž o velmi nebezpečná místa, kam se může po kolizi, nebo závadě, dostat závodní automobil, nebo jeho část. V těchto místech též hrozí nebezpečí úrazu odletujícím kamením. Kamení je nejčastější příčinou úrazů přihlížejících. Pořadatelé také obvykle organizují postavení přepravníků v depu, protože místa k parkování bývá zpravidla velmi málo. Další činností pořadatelů je výběrčí služba, ať již na vstupu do areálu závodiště, nebo na parkovištích osobních automobilů diváků. Takže z tohoto výčtu je jasné, že pořadatelská služba je náročná a u diváků nejméně oblíbená. Velmi často zde dochází ke konfliktům mezi diváky, jezdci a doprovody na straně jedné a pořadateli na straně druhé.

Autokrosové závody jsou nesmírně složitý mechanismus, kde všechna kolečka musí do sebe naprosto přesně zapadat. K tomu slouží v každém autoklubu organizační výbor. Počet jeho členů závisí na každém AMK individuálně. Tento výbor zajišťuje veškeré zabezpečení před vlastními závody. Musí se zajistit pořadatelská služba, hasiči, odtahová služba, kropící vozy, technika na úpravu tratě, rychlá zdravotnická pomoc s lékařem, ozvučení areálu, časomíra, mobilní WC, občerstvení pro diváky a policie pořádková i dopravní. Kde nemají své kvalitní traťové komisaře, musí sehnat ještě i je – od jiných autoklubů. Dále se musí sehnat peníze na pořádání podniku a nejrůznější administrativní záležitosti, včetně schválení autokrosové tratě a schválení pořádání podniku od Federace automobilového sportu. Musí se dát vytisknout vstupenky, plakáty a programy. Zajištění distribuce a výlepu plakátů také není samo od sebe. „Někdo“ to prostě musí zajistit, jako všechno. V žádném případě se nesmí podcenit mediální prezentace autokrosového podniku a to jak v novinách a na internetu, tak i také v rádiu a v televizi. Každý člen organizačního výboru má na starosti část výše uvedeného seznamu. Nad tím celým má dohled hlavní koordinátor, předseda AMK, aby vše klaplo a nic se nevynechalo. Jediné zaváhání některého člena OV by znamenalo odvolání závodu a následný finanční i prestižní postih. Jsou to neviditelní lidé, stejně jako třeba časoměřiči, ale jsou nesmírně důležití. Bez nich by se závody v žádném případě nemohly konat. Žádný z členů není placený a všichni mají své „civilní“ povolání. Těmto úkolům se věnují po práci ve svém volném čase. Organizační výbor se schází 5 až 6 týdnů před závody pravidelně zhruba jednou týdně. Občas z toho bývají i problémy v rodině, protože je to časově náročná záležitost.

Každý závod potřebuje být technicky zabezpečen. Je potřeba, aby v době konání podniku byly v areálu závodiště odtahové traktory, nebo odtahové vozy. Některé autokluby používají i lehké nákladní vozy s posuvnou plošinou a navijákem. Tento systém má obrovskou výhodu v odvozu bugin, které se nedají odtáhnout (chybí třeba více kol). Nevýhoda těchto plošin je v horší dostupnosti v terénu a za mokra se nedají použít téměř nikdy. Odtahové vozy, stejně jako traktory, mají pohon na čtyři kola. To aby zvládaly i kluzkou trať se zapřaženým závodním autem. Traktory se používají také na úpravu povrchu tratě. Zapřahují se za ně tzv.smyky, kterými se rovná povrch. Některé kluby je využívají i na kropení. K úpravě tratě se dále používají nejrůznější stroje, například autogreadery, čelní nakladače, buldozery, těžké válce (nejlépe vibrační) a podobně. Na kropení prašného povrchu jsou nejlepší nákladní auta s velkou cisternou a tudíž i velkou zásobou vody. Špatné nejsou ani menší cisterny za traktory a za naprosto nevyhovující považuji kropení hasičskými vozy. Stává se totiž, že obsluha bojuje s vodním dělem a s rovnováhou na jedoucím voze, takže některá místa zůstanou prašná a jinde se vytvářejí kaluže. Přesto tímto způsobem stále ještě někteří organizátoři kropí. Takto nakropená trať je i velmi nebezpečná pro jezdce. Tuto techniku si řídí a koordinuje vedoucí tratě pomocí vysílaček, o kropení rozhoduje vedení závodu a často po poradě se sportovními komisaři. K technickému zabezpečení však také patří dílna. Čím lepší vybavení, tím lépe. Tam kde dílnu v areálu mají, tak ji týmy hojně využívají. Některá závodiště používají najaté mobilní autodílny a někde zase dílnu nemají vůbec.

text: M.Čech