Jindřich Kottek nás opustil dne 27. srpna 2024 a dnes byl jeho popel rozsypán v urnovém háji v krematoriu v Praze Motole. Rozloučili se s ním kamarádi jeho jedinečným pozdravem - Těbuch vole. Za redakci vyjadřujeme upřímnou soustrast rodině a blízkým.
Jak vzpomínáte na svojí kariéru? Jaká byla?
Lepší život jsem nemohl prožít. Srali jsme na bolševiky a udělali jsme si svůj svět. Nejschůdnější cesta byl motocross a potom autokros. Závodil jsem celkem 47 let, z toho deset let motocross. Tím jsem začínal.
Jaké bylo vaše nejlepší auto?
Abych řekl pravdu tak žigulík s převěšeným motorem. Šestnáctistovka s Hoškovou skříní a výkonem 160 koní. S tímto autem se zatáčelo smykem. V Poříčí nad Sázavou to na rovině brnkalo a zvedalo se přední kolo. Byly jediné gumy tzv. devastační. Ty jsou zakázané a vypadaly jako pneu na motocross. Autokrosové gumy jsme vlastně vymysleli mi se Standou Landou. Dělal jsem v Mladé Frontě a měl jsem redaktora, jmenoval se Eda Koukal, který nám dělal posléze i managera a my ho zbláznili do autokrosu. V Mladé Frontě se psalo především o fotbale, který já nenávidím, ale díky týmu Mladé Fronty se psalo i o autokrosu. Podnikli jsme výlet do Zlína, kde jsme navrhli, jestli by pro nás udělali autokrosovou gumu. V Barumu souhlasili a tím vznikly autokrosové gumy, které obdivovali i zahraniční jezdci. Na tu dobu to byla fantastická pneumatika. Když jsme nakousli ten fotbal, tak jednou cestou na závody se nám stala legrační příhoda. Jeli jsme někam na závody a cestou jsme vzali stopaře a cestou jsme tak nějak klábosili, pak z něj vypadlo, že jede někam do okolní vesnice pískat fotbal jako rozhodčí... To bylo poslední co řekl a musel se pakovat z auta a čekat na další auto co ho sveze. .. Fotbal fakt nemám rád.
Kdo byl váš největší soupeř?
Všichni. To byl Milan Maťátko, Standa Landa, Jarda Povondra, Venca Uher, Jarda Hošek, zkrátka všichni.
Jaký byl autokros když jste závodil a jaký je teď? Kde vidíte největší rozdíl?
V první řadě v tratích a poté v autech. My museli mít ze začátku místo pro spolujezdce, kdežto teď všichni sedí uprostřed. Tenkrát s tím přišli v Poříčí zápaďáci, kde seděli uprostřed. Takzvaný formulový systém jsme si vydupali asi po roce. Samozřejmě také v motorech. Za nás byl nejlepší a nejdostupnější Wartburg, kde se dalo dostat jednou tolik koní. Dneska šestnáctistovky pod dvě stě koní nemají cenu. A tratě? Dnes už to je silniční závod. Sprint. Usmívám se u televize, když je rozhovor s jezdcem a on řekne, trat byla pěkně upravená, ale ke konci se udělali díry. My do díry schovali celé auto.
Kdo je podle vás největší talent českého autokrosu?
Petr Nikodém, Jakub Kubíček
Co považujete za svůj největší úspěch?
Když jsem vyhrál jeden závod mistrovství Evropy a to v Dobřanech. Absolutně nikdo to nečekal a bylo to skvělé. Tehdy to bylo v přímém přenosu české televize a byla velká sláva.
Která trať byla vaše nejoblíbenější?
Jednoznačně Poříčí nad Sázavou. Je to krásná a divácky přehledná trať a hlavně to tam mám z Prahy 30 kilometrů..
Jak vzpomínáte na teď už zaniklé tratě?
Když to začalo, každé město, každá vesnice chtěla autokrosovou trať. V Ostravě na ploché dráze jsem dokonce vyhrál. Tratí bylo hodně a je jich velká škoda, že už nejsou. Ale to je vývoj, naštěstí u nás má autokros velkou tradici a co mě hodně těší, pořád na závody chodí hodně diváků. Když to jde, tak na závody jedu, mám moc rád motorsport, sleduji i Moto GP, což jsou úžasné závody, ale koukám i na efjedničky. Jinak jsem, ale autokrosový fanatik. Jednou jsem v jednom rozhovoru řekl, že kdo nemá rád autokros je idiot a něco na tom bude...
Který závod, nebo souboj se vám vybaví, když se ohlídneme zpět?
Zase to Poříčí nad Sázavou. Vyrazil jsem první a zezadu mi Standa a Venca Uher ťukali na nervy, že mě předjedou. Nakonec se jim to nepodařilo a díky tomuto závodu jsem se vrátil do reprezentace ze které jsem předtím vypadl.
Jaké máte zážitky z cest? Dřív bylo cestování složitější, nebyly dálnice a vše bylo trošku jinak.
My jsme si to užívali. Potřeboval jsem sehnat Avii a nemohl jsem ji sehnat. Nakonec jsem sehnal Avii pohřebák, vysekal jsem držáky na rakve a udělal jsem si z nich útulný obyvák, který jsem měl čtrnáct let. Když jsem ji přivezl, musel jsem ji rychle přestříkat, protože by do toho manželka nevlezla. Bez jakéhokoli broušení jsem ji rychle přestříkal základovkou. Pak mě kluci prásknuli. Cestování bylo krásné a na to jsme se těšili. My jako reprezentanti měli malinko jednoduší situaci. Dokonce jsem byl mojí Avií tři měsíce v Africe. Tenkrát z toho vznikl článek v Mladém světě „Pohřebákem napříč Saharou.“
Tomáš Němec
www.autokrosar.cz
